Milý deníčku, tak si pomalu zvykám, že je samota svým způsobem docela fajn. Nikdo neprudí, k ničemu mě nenutí, nemusím se nikomu a ničemu přizpůsobovat. Nemusím naslouchat stěžování si na spoustu nemocí, nemusím chápavě přikyvovat....
Přesto ale cítím, že mně chybí někdo, s kým bych si ještě mohla užívat života. Chodím se bavit, chodím do divadla, kina, na výstavy, na procházky, posedět u vínka, kávy, je to fajn, jsem ráda, že mám fajn přátele. Ale ráda bych měla vedle sebe přítele, bezva chlapa, trochu romantika, který umí obejmout, dát pocit lásky, důvěry..... Nevím, jestli tady je, ale naděje prý umírá poslední, tak to zkouším